Vybrat si téma diplomové práce? To neexistovalo, vzpomíná profesor Brzobohatý na 50. léta

7. 11. 2019 David Baláš

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat geologickým vědám?

O přírodu jsem se začal zajímat už jako malý. Živou přírodou jsme se ve škole zabývali hodně. S neživou přírodou to bylo poněkud horší. Nicméně v té době byla docela aktuální popularizační činnost profesora Augusty, který spolu s akademickým malířem Burianem prezentoval paleontologii veřejnosti. Pamatuji si na výstavu Burianových obrazů v Brně, kde jsem samozřejmě byl. Vystavoval jednak běžné obrazy, ale i odborné, včetně reprodukcí dinosaurů a dinoještěrů. Koupil jsem si tam nějaké fotografe, na které jsem se potom koukal. Tehdy mě asi začala tato tematika zajímat víc než všechny ostatní záležitosti z přírodních věd. Byl to takový prvotní impulz.

Na střední škole v první polovině 50. let byla sice přírodověda vyučována, ale jelikož to byla doba vlivu sovětské přírodovědy a sovětského školství, tak já jsem na gymnáziu z biologie měl především trávopolní systém. O biologii jsme se moc nedozvěděli, ale jak pěstovat pšenici, o tom bych mohl vyprávět. S paleontologií jsme se nesetkali vůbec.

Kdy jste se poprvé doslechl o Masarykově univerzitě?

Na univerzitu jsem se dostal poprvé přes svoji babičku, která na Přírodovědecké fakultě pracovala na tehdejší analytice jako myčka chemického skla. Jako malý chlapec jsem ji v práci navštívil. Areál se mi líbil, dokonce jsem v botanické zahradě dostal od zahradníka rostlinku aloe, kterou jsem potom pěstoval.

Byla tedy Přírodovědecká fakulta MU jasnou volbou?

Když jsem se před maturitou rozhodoval, kam budu pokračovat dál, tak jelikož jsem se velice intenzivně věnoval atletice, zvažoval jsem Institut tělesné výchovy. Tenkrát se mě ale maminka, na kterou jsem hodně dal, zeptala, jestli si dovedu představit, že bych celý život dělal kotrmelce a jenom cvičil. Říkala mi: To tě možná baví teď, ale nechceš si vybrat něco odborného? Nakonec jsem si napsal přírodovědu, konkrétně geologii na první místo a teprve na druhé místo Institut tělesné výchovy. Jsem rád, že jsem to tak udělal. Sport jsem nikdy nepřestal dělat, dodnes hraju basketbal. A geologie – obzvlášť paleontologie – mě zaujala natolik, že jsem se jí začal více zabývat.

Studoval jste tedy geologii, jak jste se dostal konkrétně k paleontologii?

Cesta k paleontologii nebyla úplně jednoduchá. V 50. letech, kdy jsme studovali, bylo studium pod silným vlivem strany. Stranický aparát určoval prakticky všechno od typu studia, přes jeho náplň, až po rozložení a charakter zkoušek. Měli jsme ale celou řadu prvorepublikových profesorů a docentů, ze kterých ještě vyzařovala prvorepubliková atmosféra. Od roku 1955 byla ale výuka zformovaná tak, že jsme si nemohli vybrat vůbec nic, dokonce ani téma diplomové práce. Když jsme končili pětileté studium přišlo avízo z Jáchymovských dolů. Bylo nám sděleno, že pět lidí musí dělat diplomovou práci v Novém městě na Moravě na problematiku radioaktivních surovin, ostatní zase někde jinde. Takže všech 15 studentů, co jsme byli v ročníkovém kruhu, jsme měli určeno, co budeme dělat.

Odráželo se to nějak na atmosféře mezi studenty?

Mezi studenty byla atmosféra vždycky studentská. Stranický aparát, který byl řízen Československým svazem mládeže, do studentských skupin pronikal jen velmi obtížně. Byli jsme v neustálém konfliktu s oficiálním prostředím. Jednou jsme dokonce byli předvolání před tehdejší Výbor a tam jsme se zpovídali, jak jsme mínili to či ono. Pamatuji si například situaci, kdy se rozdělovala asistentská místa. Jedno místo získal student poměrně angažovaný ve Svazu mládeže. Student, kterého jsme zbožňovali a který nás vedl na cvičení, začínal publikovat a hodně toho věděl, toto místo neobdržel. My ostatní jsme se tenkrát sešli a přemýšleli jsme, jak bychom mu mohli pomoct. Nakonec jsme sepsali petici a doporučující dopis a poslali to na tehdejší stranickou organizaci a na vedení fakulty. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do posluchárny přišel předseda stranické organizace, další pohlaváři a učitelé a nesmírně tvrdě nám to vytkli. Vyhrožovali nám vyloučením ze školy, protože jsme si dovolili protestovat proti jejich rozhodnutí. To je jen jeden z příkladů nátlaku v běžném životě, který si dnešní studenti vůbec nedovedou představit.

Co vám studium dalo nejvíc?

Především to, že jsem se velice dobře rozhlédl po historii naší planety. Například profesor Zapletal byl výborný kantor. On v podstatě neučil, ale třeba přišel a řekl: Nedávno jsem četl tuhle zajímavou práci… A začal tu práci komentovat svými poznatky. Říkal, co podle něj bylo v té práci správné a co nesprávné. Takové přednášky jsou velice hodnotné. Dnes už to asi není tak běžné, přednášky jsou většinou vystavěny chronologicky.

Jak potom probíhaly zkoušky z takových předmětů?

Každá zkouška probíhala jinak, ale u profesora Zapletala to bylo tak, že se vždycky zeptal, odkud studen je a co dělá. Vždycky se ptal, co v té lokalitě je a jak to tam vypadá. Geologie má svou regionalitu a on z odpovědí vždycky poznal, zda dotyčný má geologii zažitou a jakým způsobem člověk vyrostl ve vztahu k přírodě kolem sebe. Jelikož jeho přednášky byly ve vyšších ročnících a jednalo se o diplomové práce, tak zkoušel víceméně to, co člověk dělal na diplomce. A teprve, když se ukázalo, že znalosti vlastního terénu nejsou adekvátní, tak pokládal další otázky, aby zjistil, do jaké míry se člověk orientuje. Ale stejně jako jeho přednášky, i jeho zkoušky se vymykaly běžnému přístupu kantorů.

Jaký jste byl vy osobně student?

Já jsem měl samozřejmě paleontologii rád, sám jsem si studoval, co jsem mohl. Mluvíme ale o věku 18 až 21 let, kdy pro mě sport, atletika, zábava, děvčata a tancování byly na stejné úrovni jako studium. Občas to i převažovalo (úsměv). V prospěchu se to ale moc neodráželo. Já jsem měl vždycky dobrou a rychlou paměť. Přečetl jsem si knížku a ještě týden jsem ji dovedl podrobně interpretovat. Za půl roku jsem ale vůbec nevěděl, co tam bylo napsáno. Zatímco jiní moji kolegové se učili sice pomaleji, ale vědomosti jim vydržely. S tím jsem potom zápasil celý život.

Po promoci jste zůstal na fakultě jako asistent. Jak jste se k tomu dostal?

Tenkrát jsme ještě měli takzvané umístěnkové řízení. Končilo nás 15 a přišlo 15 umístěnek. Z těch 15 bylo asi pět na Slovensku. Něco bylo v Čechách, něco na Moravě, většinou v pohraničních oblastech. Jedno z míst bylo místo asistentské, vznikl tedy problém, jak jej obsadit. Já jsem byl druhý v pořadí z hlediska prospěchu, a v tomto pořadí se taky volilo. Člověk, který byl první, tady ale nechtěl zůstat, a tak jsem se mohl rozhodnout já, jestli místo chci. Tenkrát bylo moderní se po promoci ženit a tohoto trendu jsem se také držel. S manželkou jsme přemýšleli, jak se zařídíme. Kvůli mnoha okolnostem jsem se nakonec rozhodl, že si zvolím právě nabídku asistentského místa. Mělo to ale podmínku, a to vstoupit do Strany. To jsem tedy akceptoval a dodnes toho lituji. Ve Straně jsem byl jen do roku 1968 a potom jsem byl vyloučen a musel jsem odejít z fakulty. Nesměl jsem ani být zaměstnán v okrese Brno.

Co jste tedy dělal?

Díky jednomu svému dálkovému studentovi jsem sehnal místo v Hodoníně. Musel jsem si ale zařídit, aby mě hodonínský okres, jako politicky nebezpečného, přijal. Nakonec se to ale vyřídilo a pracoval jsem v naftových dolech v Hodoníně. Zůstal jsem tam asi 10 let.

Akademická dráha šla tedy úplně stranou?

V době, kdy jsem byl politicky perzekuován, jsem nesměl ani vycestovat ani publikovat. Vlastně celých těch 10 let jsem měl zákaz publikací. I když jsem potají něco dělal. Měl jsem kolegy, zvlášť na Slovensku, kteří mi nabízeli, ať jim pošlu rukopis. Působilo to ale potom obrovské potíže. Bylo to velmi hlídáno. Například jsem něco napsal do pražského časopisu a vrátili mi to s takovými nesmyslnými výmluvami, že mi bylo jasné, že je to politická záležitost. Až do předloňska (2017) jsem v žádném pražském časopise nic nepublikoval, všechno jsem posílal ven.

Je těžké na dobu totalitního režimu vzpomínat?

Čtyřicet let se nedá jenom tak vymazat z historie, zvláště pokud mluvíme o stoleté historii Masarykovy univerzity. Když připočteme šest let nacistické okupace, tak to máme téměř polovinu času existence, kdy tato univerzita fungovala, v podmínkách totalitního režimu. Byla to doba, kdy se jednoznačně křivily charaktery a kdy se vymáhalo na lidech, aby jejich postoje byly určitého typu. Většina lidí, jež tady byla, to akceptovala. Když jsem odcházel, řada lidí se bála se mnou zastavit a mluvit. S tím je spojená taky taková perlička. V roce 1969 byl uveřejněn se zpožděním jeden z mých článků. Když byl publikován, v kolonce autor bylo začerněné jméno. I tak se tady žilo.

Po revoluci jste se ale dostal zpátky na fakultu. Jak vypadaly vaše další kroky?

Po Sametové revoluci se poměry samozřejmě změnily. Děkanem se stal profesor Sommer, který byl členem rehabilitační komise, kde jsem v té době působil. Jedním z jeho prvních kroků bylo, že mi napsal, jestli se chci vrátit na fakultu, a od té doby s fakultou žiju až do teď.

V roce 1990 za mnou přijeli i kolegové ze zahraničí. Něco jsem totiž publikoval v němčině, a tak mě znali. Navrhli mi, abych dělal externího spolupracovníka Belgického královského institutu ústavu přírodních věd v Bruselu. U nás bychom tomu řekli národní muzeum, ale je to více vědecky zaměřené. Do tohoto kolektivu jsem zapadl počátkem 90. let a byl jsem externím spolupracovníkem. Jezdili jsme do terénu, pracovali jsme v různých zemích – v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, prostě různě po Evropě. Dá se říct, že jsem po této stránce tak trochu dohnal to, co mi bylo odepřeno dříve.

Vyzkoušel jste si také roli děkana, jak vám vyhovovala?

Svým způsobem to bylo enormně vysilující. Byl jsem čtvrtým děkanem po revoluci. Začali jsme plánovat výstavbu nového kampusuv Bohunicích. To je období kolem roku 2000 a pak jsem ještě tři roky byl proděkanem pro výstavbu. Z Ministerstva školství mi třeba zavolali, že přijedou v sobotu, a ať počítám s prací přes celou noc. Nebylo to lehké období, ale skončilo velice úspěšně a velice rád na to vzpomínám.

Byl to vlastně takový vzorový projekt, který nás přenesl do nové doby. Fakulta měla z hlediska evropských peněz velký význam. Mělo se vytvořit nárazníkové pásmo pro studenty, kteří budou chtít studovat na univerzitách západního typu, ale nebudou lidsky, finančně nebo kulturně připraveni na to, aby vystřelili například do Bruselu. To byla tehdejší představa, vázaná na politickou situaci, která se ale změnila.

Jak moc se fakulta změnila od té doby?

Změnila se obrovským způsobem. Jednak novým prostředím pro experimentální disciplíny, které se propojují a fúzují s experimentálními obory Lékařské fakulty. To je naprosto ideální spojení. Dneska je tam celá řada velmi významných výzkumných ústavů, které mají obrovský úspěch i v zahraničí. Celá chemie, biologie spolu s vazbou na lékařské obory se ohromným způsobem posunula oproti stavu na Kotlářské.

V současné době jste emeritním profesorem, ale stále pilně vyučujete. Mimo jiné působíte také na Fakultě sociálních studií na Katedře environmentálních studií. Existuje nějaký zásadní rozdíl ve vnímání světa přírodních a společenských věd?

Rozdíl je poměrně značný. Hlavní je časový aspekt. Společenské vědy pracují většinou jenom v jedné časové dimenzi. Ze sociologického hlediska je už jedna dvě generace problém. Časové vymezení pouze na současnou dobu je evidentní. My geologové ale do všeho dáváme časový aspekt. Na všechno se díváme v časových dimenzích několika milionů let. Pracujeme s časem, který má úplně jiné dimenze, a to je obrovský rozdíl. Naši studenti, pokud mluví o životě na naší planetě, mají časovou dimenzi tři a půl miliardy let. V ní se musí pohybovat, od počátku života až po současnost. Geologie bez časové dimenze neexistuje. Kdybyste odstranili z geologie čas, tak nemáte nic, a to i v případě, že se zabýváte například nějakým minerálem.

Je podle vás geologie, potažmo paleontologie zásadní z hlediska pochopení stávajícího stavu na planetě?

Z obecného hlediska je to samozřejmě stejně důležité jako jakékoliv jiné poznatky v jiných vědách. Žijeme tady na planetě, v prostředí, které má obrovské množství dimenzí. Poznání v těchto dimenzích různě postupuje a jeho souhrn dává globální pohled na naši planetu. Nemyslím si, že některá disciplína má větší a některá menší význam. To může sehrávat roli jenom v určitém čase. Veškeré poznání přispívá k uchopení celé planety.

Změnil se nějak výzkum v paleontologii od doby vašeho studia?

Co se týče přístrojového vybavení, změnil se úžasně. Když jsem nastupoval, mikroskop, kterým jsme si objekty zvětšovali, byl jediný přístroj. Dneska máme elektronové mikroskopy, které objekty rozloží na statisícová i větší přiblížení. Zatímco starší paleontologové mohli například schránku plže jenom popsat a tím to skončilo, my jsme dnes schopni podstatu fosilie rozcupovat do nejmenších podrobností a rozanalyzovat díky propojení analytické chemie a elektronové mikroskopie. Propojení všech přírodních věd paleontologii velice pomáhá.

Posunuly se také tematika a vůbec předmět bádání?

Do popředí se stále více dostává problematika hromadného vymírání. Když se podíváme na historii naší planety, tak čas od času dochází ke kolapsu života. Dnes je na to už speciální věda, která ukazuje, že k takovýmto kolapsům došlo během poslední půl miliardy let pětkrát nebo čtyřikrát – podle toho, jestli započtete triasové vymírání, nebo ne. Současný stav planety se začíná převážnou většinou geologů a paleontologů považovat za začátek dalšího vymírání. Hromadná vymírání většinou nastávají tehdy, když se na planetě sejde celá řada nepříznivých faktorů. Například, když ustanou oceánské proudy a oceány se stanou mrtvými vodami. To znamená okamžité vymírání pro většinu života. Dalším faktorem může být pohyb kontinentálních desek. Ty se pohybují rychlostí 12 až 14 cm za rok. To je obrovská rychlost, která v globálním pojetí sehrává velkou roli. Někdy na sebe ty kontinenty třeba narazí.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Nesmírně si vážím toho, že jsem profesně nezůstal u sportu, ale šel jsem dělat geologii a paleontologii, protože jsem ji dělal rád a prožil jsem s ní úžasně hezké chvíle. Měl jsem vždycky pocit, že tento typ práce má velký společenský dosah. Při srovnání radosti ze sportu a radosti z vědecké a odborné práce bych řekl, že radost z vědecké práce je dlouhodobější. Publikace se totiž stává trvalou součástí kultury veškerého lidstva, a i když někdy za sto, pět set nebo tisíc let moje jméno úplně vymizí, tak bude součástí stavby našeho poznání, které se neustále rozvíjí a vyvíjí. Na našem současném poznání staví naši budoucí pokračovatelé, stejně jako my stavíme biologicky na existenci našich předků. To je to nejhezčí.

Co byste k výročí popřál Přírodovědecké fakultě, aby byla stále úspěšnou?

Aby nikdy nechyběli dobří studenti. Jsou-li dobří studenti, tak jsou i dobří učitelé. A jsou-li dobří studenti, tak půjdou do praxe s otiskem dobrého studia a dobré reprezentace Masarykovy univerzity a podrží to místo, které univerzita v celosvětovém měřítku má.